Dorota neklepala. Otočila klíčem, který nosila na řetízku sedm let, a vešla do dílny, jako by pořád byla její.
— Mami, teď tady rozhoduju já — řekl Marek, aniž by odtrhl oči od faktury, kterou držel v ruce. — Táta to zapsal na mě. Notářsky.
Za oknem dílny na Radlické mrholilo a ze sousedního paneláku se táhla vůně smažené cibule — někdo si vařil oběd o půl druhé uprostřed týdne, jako by čas pro ostatní plynul normálně. Pro Dorotu se zastavil před třemi týdny, v den Radkova pohřbu.
Pneuservis na Smíchově, dva zvedáky, kompresor, který kašlal jako starý kuřák — to bylo všechno, co po sobě manžel zanechal. Třicet dva let manželství, z toho dvaadvacet na téže adrese, s tou samou zákaznicí z taxislužby, která jezdila každý měsíc na výměnu oleje a pokaždé se ptala, jestli paní Dorota zase upekla ten jablečný koláč.
— Notářsky — zopakovala Dorota. — A víš, kdo platil nájem téhle provozovny, když táta ležel v Motole po infarktu? Já. Z učitelského důchodu. Osm tisíc měsíčně čtyři měsíce, abychom nepřišli o nájemní smlouvu.
Marek odložil fakturu. Bylo mu třicet jedna a měl stejné vrásky kolem očí jako otec, když se zlobil.
— To byl tvůj závazek jako manželky. Já mám teď závazky jako majitel. Zákazníky, sociálku, leasing na zvedák. Nemůžu si hrát na city.
— Na city — zopakovala potichu, spíš pro sebe.
Odešla beze slova, jen si vzala hrnek s nápisem „Nejlepší mechanik Prahy“, dárek, který sama Radkovi koupila k padesátinám.
***
Věc začala doopravdy o dva týdny dřív, u notáře na Malostranském náměstí. Závěť byla stručná: dílna, vybavení, dvě služební auta — všechno pro syna. Dorotě připadl byt na Barrandově, kde bydleli, a spořicí účet s částkou, která se po zaplacení pohřbu scvrkla na sto dvacet tisíc korun.
Notář, pan Novotný, muž po šedesátce s prošedivělým knírem, se na ni tehdy díval s takovým soucitem, že se musela otočit k oknu.
— Paní Doroto, máte nárok na povinný díl — řekl tiše. — I když ho závěť opomíjí.
— Nebudu se soudit s vlastním synem — odpověděla.
Teď, o tři týdny později, seděla v kuchyni na Barrandově se studeným čajem a vzpomněla si na ta slova. Na stole ležely dvoudenní noviny, otevřené na straně s inzeráty. Sousedka zespodu, paní Málková, zaklepala ráno a zeptala se, jestli Dorota nepotřebuje společnost — slyšela přes zeď, jak před týdnem někdo v dílně křičel, když Marek vyhazoval otcovo staré nářadí do sběrny.
— Vyhodil tátovu brusku. Tu, co měl dvacet let — řekla Dorota paní Málkové, sama nevěděla proč.
— A co teď, Dorotko?
Neodpověděla hned. Vstala, umyla Radkův hrnek a postavila ho na polici vedle svatební fotografie.
***
Snacha Kateřina přišla sama, bez ohlášení, v pátek odpoledne. Měla na sobě pracovní plášť z ordinace — pracovala jako zdravotní sestra na Krči a zjevně přijela rovnou ze služby.
— Marek neví, že jsem tady — řekla, sedla si ke kuchyňskému stolu a nesundala si bundu. — Bojí se, že ho maminka zažaluje. Mluvil s právníkem kvůli leasingu a ten mu řekl o povinném dílu, tak se vyděsil.
— Nemám v úmyslu nikoho žalovat.
— Já vím. Ale on to neví. — Kateřina si pohrávala s páskem kabelky. — Mami, on to nářadí vyhodil, protože se bojí. Ne proto, že by mu na tom nezáleželo. Prostě si myslí, že když všechno nechá po starém, znamená to, že ještě není doopravdy majitel.
Dorota jí nalila čaj, i když o něj Kateřina nežádala.
— A co chceš ty, Katko?
— Aby to neskončilo tak, jak to v takových rodinách bývá. Aby za pět let děti neznaly babičku.
Ta věta zůstala viset ve vzduchu déle, než měla.
***
Klíčová scéna se odehrála ne v dílně a ne na Barrandově, ale v čekárně notářské kanceláře na Malostranském náměstí, deset dní později.
Dorota přišla sama, objednaná na dvanáctou. Když pan Novotný otevřel dveře kanceláře, uvnitř už seděl Marek — zpocený, se složkou dokumentů na klíně, v montérkách, které si zřejmě nechal rovnou z dílny.
— Maminka mě žaluje? — zeptal se, ještě než si kdokoli stihl sednout.
— Ne. — Dorota postavila kabelku na židli. — Přišla jsem podepsat vzdání se povinného dílu.
Marek zmlkl. Notář sáhl po deskách s dokumenty, ale Dorota zvedla ruku.
— Než to udělám, chci, abys něco slyšel. Táta zapsal dílnu tobě, protože věřil, že ji povedeš líp než já. Byla to jeho volba a já ji respektuju. Ale to, co jsi udělal týden po pohřbu — vyhodil jeho nářadí do sběrny, jako by nic neznamenalo — to bylo tvoje rozhodnutí. Ne jeho.
— Mami, já…
— Nedomluvila jsem. — Hlas se jí netřásl. — Účet, co po tátovi zůstal, sto dvacet tisíc korun, dám na rekonstrukci bytu. Ne do dílny. Nedám ti ani korunu na leasing zvedáku, o který jsi mě žádal přes Katku minulý týden. Co je moje, zůstane moje. Co je tvoje, zůstane tvoje. Povinného dílu se vzdávám, protože nechci vést válku o šrot. Ale nečekej, že ti teď budu financovat rozhodnutí.
Podepsala dokument perem, které jí podal notář. Ruka se jí netřásla.
Marek seděl se skloněnou hlavou, složka dokumentů mu pořád ležela na klíně, nerozbalená.
— Já jsem jenom chtěl, aby to bylo moje — řekl potichu. — Aby mi nikdo neříkal, jak mám dílnu vést.
— Teď je tvoje. Úplně. — Dorota vstala, zapnula si kabát. — A proto teď taky sám zaplatíš za všechno, co s tím souvisí. Včetně chyb.
***
Z kanceláře odešla první. Venku přestalo pršet, ulice u Malostranského náměstí se leskly vlhkem a po kolejích zrovna projížděla dvanáctka, drnčící jako starý dieselový motor.
Kateřina zavolala večer.
— Marek plakal v autě — řekla. — Poprvé od pohřbu.
Dorota tou dobou seděla u kuchyňského stolu, před sebou měla formulář ze stavební firmy — nabídku na výměnu oken na Barrandově, sto čtyřicet tisíc korun, termín realizace šest týdnů.
— Řekni mu, že v neděli peču jablečný koláč — odpověděla. — Jestli bude chtít přijet, dveře budou otevřené. Ale dílna je teď jeho starost.
Odložila telefon a vrátila se k nabídce. Za oknem soused, jezevčík od Svobodů z přízemí, štěkal na listonoše jako každý den v tuhle dobu — přesně stejně, jako by se nic nezměnilo.
