Kladu klíč šestnáctku na pult a čekám, až mi Radek řekne cenu za výměnu spojky. On se ale dívá kolem mě, na dveře kanceláře, kde stojí moje sestra Petra s krabicí vzorků laku.
„To je tvoje ségra?" ptá se. „Ta co dělá tu kampaň na billboardy?"
Přikyvuju. Petra je o hlavu vyšší než já, chodí na podpatcích, protože prý jinak jí sukně visí špatně, a když jde kolem, chlapi z pneuservisu vedle přestanou pracovat. Já jsem sto sedmdesát dva, ona sto osmdesát tři. Vždycky to tak bylo.
Věc se má takhle: já jsem mechanik, dvacet let v oboru, mám vlastní dílnu na Vršovické, tři zaměstnance, auto od zákazníků na tři týdny dopředu. A já vím, jak vypadám vedle Petry, když stojíme vedle sebe na rodinné oslavě. Jako její mladší bratr, i když jsem o dva roky starší.
Než jsem potkal Janu, myslel jsem si, že s tím nemám problém. Pak jsme šli poprvé na rande, do vinárny na Náplavce, a ona přišla v lodičkách. V těch lodičkách byla o dobrých osm centimetrů vyšší než já. Seděli jsme celý večer, ona mluvila o své práci v laboratoři, o tom, jak zkoumá vzorky vody z Vltavy, a já jsem se celou dobu díval, jak si ostatní hosté všímají, že vstáváme od stolu v jiném pořadí výšky, než by čekali.
Nikdo nic neřekl. Nikdo se ani nepodíval podezřele. To jsem si vymyslel sám, cestou domů, když jsem čekal na tramvaj číslo 22 a počítal, kolikrát za večer jsem sáhl po sklenici, abych měl co dělat s rukama.
Řekl jsem jí to za tři týdny. Seděli jsme u mě v kuchyni, měl jsem uvařené rizoto s houbami, protože vařit umím a aspoň v tomhle jsem si byl jistý. Řekl jsem: „Vadí ti, že jsem nižší?"
Ona zvedla vidličku, sundala z ní kousek žampionu a řekla: „Vadí mi, že se ptáš pořád dokola. Za tři týdny už potřetí."
To mě zarazilo, protože jsem si myslel, že se ptám poprvé.
„Můj táta je nižší než máma," řekla. „O deset centimetrů. Byli spolu čtyřicet dva let, než táta umřel. Nikdy jsem je neslyšela se o tom bavit."
Řekl jsem, že to je hezké, ale že to není totéž.
„Není to totéž," souhlasila. „Protože oni o tom nemuseli přemýšlet a ty ano. To je ten rozdíl. Ne centimetry."
Neřekl jsem nic. Dojedl jsem rizoto, i když jsem už neměl hlad, jenom abych měl důvod nemluvit.
Podzim jsme přečkali dobře. V listopadu jsme byli u mých rodičů na chalupě u Sázavy, Jana pomáhala mámě natírat plot, měla na sobě moji starou mikinu, protože zapomněla bundu, a vypadala v ní tak nějak doma, že jsem na chvíli zapomněl počítat centimetry.
Pak přišly Vánoce a s nimi rodinná fotka.
Fotíme se každý rok na stejném gauči u rodičů, celá rodina, Petra se svým Tomášem, já s Janou, rodiče uprostřed. Fotograf – manžel mé tety – nás rovnal podle výšky, jak to fotografové dělají automaticky, a řekl: „Petro, pojď doprostřed dozadu, ty jsi nejvyšší. Radku, ty si klekni dopředu."
Klekl jsem si. Jana stála vedle mě, taky vpředu, protože je jenom o tři centimetry vyšší než já, a najednou jsem cítil, jak mi hoří uši, přesně jako když mi bylo čtrnáct a spolužačky si ze mě dělaly legraci na táboře.
V autě cestou domů jsem mlčel. Jana taky. Až u benzínky na Chodovské přestala mlčet.
„Ty ses styděl. Na tý fotce."
Neodpovídal jsem hned. Pak jsem řekl pravdu: „Trochu jo."
„Za mě, nebo za sebe?"
Musel jsem o tom přemýšlet, a to už byla odpověď sama o sobě.
„Za sebe," řekl jsem nakonec. „Za to, jak to vypadá."
Jana si sundala pásy, i když jsme ještě jeli, což mě vždycky štvalo, a otočila se ke mně: „Vypadá to jako dva lidi, co se mají rádi. Jinak to nevypadá, Radku. Ty si to jenom takhle čteš."
Chtěl jsem něco namítnout a nenašel jsem co.
O týden později přišla nabídka z Ostravy – Jana dostala místo vedoucí laboratoře, dvakrát tolik peněz co teď, ale musela by se přestěhovat. Dala mi to na stůl jako papír, ne jako otázku, a řekla, ať si to promyslím do soboty, protože ona sama ještě neřekla ano.
Celý týden jsem počítal jiné věci než centimetry. Počítal jsem, kolik let mi zabralo vybudovat dílnu, kolik zákazníků bych ztratil, kdybych zavřel na měsíc kvůli stěhování, kolik by stálo pronajmout prostor v Ostravě, jestli vůbec nějaký seženu.
V sobotu ráno jsem seděl v dílně sám, i když bylo zavřeno, a opravoval jsem starou Škodu 105, kterou mi nechal děda, protože na tom autě mi vždycky myslí lip. Jana přišla v jedenáct, otevřela vrata, aniž zaklepala, protože má klíč, a postavila se vedle auta.
„Tak co."
Vylezl jsem zpod auta, ruce od oleje, a řekl jsem jí, co jsem si celý týden nechtěl přiznat: „Bojím se, že v Ostravě budu jenom manžel vedoucí laboratoře. Že zůstanu bez dílny, bez lidí, co mě znají, a budu se cítit ještě míň."
Jana se posadila na kapotu Škodovky, což by dědu vytočilo, a řekla: „Já jsem se bála říct ti o tom místě, protože jsem myslela, že si budeš myslet, že chci utéct od tebe a od těch centimetrů. Ale nechci utéct. Chci prostě dělat tu práci."
„Tak co uděláme?"
„Odmítnu to," řekla. „Ne kvůli tobě. Kvůli sobě. Nechci žít v Ostravě, kde neznám nikoho, jenom proto, abych dokázala něco, co nikdo kromě tebe nezpochybňuje."
Zavolala vedoucímu laboratoře v pondělí a řekla ne. Slyšel jsem to, seděl jsem vedle ní na gauči, ona měla telefon na hlasitý, protože chtěla, abych to slyšel celé, včetně toho, jak jí nabídli ještě víc peněz a ona odmítla podruhé.
Position se u nás doma nezměnila kvůli tomu rozhovoru. Změnila se o tři měsíce později, na svatbě Petry a Tomáše v zámeckém parku v Průhonicích.
Byl jsem za svědka. Stál jsem vedle Tomáše, on je sto devadesát dva, vedle Petry to vypadalo jako věž vedle věže, a když přišel čas na společnou fotku všech svědků a družiček, fotografka nás srovnala podle výšky, přesně jako o Vánocích.
Jana stála v první řadě hostů, dívala se na mě, jak stojím na kraji, nejmenší ze všech svědků, v obleku, který jsem si nechal ušít na míru, protože konfekce mi nikdy nesedí v ramenou správně.
Po focení ke mně přišla, vzala mě za ruku a řekla nahlas, tak aby to slyšela i teta, co vedle nás jedla chlebíček: „Víš, co mě na tobě přitahovalo první večer ve vinárně? Že jsi mluvil o práci tak, jak o ní nikdo nemluví. Jako kdybys tu spojku opravdu miloval."
Teta se na nás podívala a řekla: „To je ale hezký pár," a šla dál pro další chlebíček, jako by to nebylo nic zvláštního. Protože pro ni to nic zvláštního nebylo.
Tehdy jsem to pochopil – ne najednou, ne jako osvícení, spíš jako když se konečně dotáhne šroub, co se dva měsíce viklal. Nikdo kolem si to nepamatoval jako problém. Jenom já jsem si to pamatoval každý den, u každé fotky, na každé svatbě, a Jana čekala vedle mě, dokud jsem si to nepřestal počítat sám.
Dnes máme dceru, je jí sedm měsíců, jmenuje se Věrka po babičce z Janiny strany. Na první rodinné fotce po porodu jsem klečel vepředu, s dcerou v náručí, Jana stála vedle mě, a když jsem se podíval na výsledek, viděl jsem jenom to, co tam skutečně bylo: rodinu.
Petra mi minulý týden poslala tu fotku z Vánoc, tu s gaučem, s poznámkou: „Pamatuješ, jak jsi z týhle nebyl nadšenej? Podívej se teď." Podíval jsem se. Nevypadám na ní jako nejmenší v rodině. Vypadám jako člověk, co si tehdy ještě nevěděl, co má.
