Nechtěná holčička z Petráškové
Na Petráškové ulici v Praze bydlela v paneláku rodina, která navenek vypadala úplně obyčejně. Táta pracoval jako servisní technik ve firmě na výtahy, máma Renata učila ve druhé třídě na základce kousek odtud, a dvě holky – devítiletá Kristýnka a o rok starší Verunka – chodily do stejné školy. Jenže Verunka nebyla Renatina dcera. Byla dcerou Pavla, Renatina manžela, z jeho prvního manželství, a k nim se přistěhovala teprve před půl rokem.
Byla sobota, druhá polovina října, venku už foukalo a v okně visela girlanda – chystali se na Kristýnčiny narozeniny, měla mít oslavu v pizzerii na Vinohradské.
„Mami, a co kdybychom šly na oslavu bez Verunky?“ zeptala se Kristýnka a přitom si zapínala přezku na botě.
„Cože? Jak to bez Verunky? Proč by s námi neměla jít?“
„No prostě,“ Kristýnka se zamračila, „proč pořád chodí všude s náma? Já nechci, aby šla.“
„Okamžitě přestaň,“ Renata dceru popadla za rameno, „kolikrát ti to mám opakovat?“
Kristýnka se rozbrečela naplno.
Verunka, hubená a bledá, přišla blíž. „Neplač,“ řekla tiše, „proč brečíš?“
„Zmiz, nenávidím tě!“
Renata práskla dveřmi na balkon a zapálila si, i když už měsíc nekouřila. Kristýnka vyla dál, Verunka jen sledovala okno, na kterém byly ještě nálepky z minulého nájemníka. Pavel byl v tu chvíli v práci, kdesi na Černém Mostě, opravoval výtah, který uvízl mezi patry.
Do bytu vešla babička Jiřina, Renatina matka. „Co je to za pláč, kdo ublížil mé zlatíčku?“
„Babi, babiii,“ vzlykala Kristýnka.
„Co se stalo, no řekni babičce.“
„Mami, Verunka, buuu.“
Babička se otočila na balkon, kde stála Renata s cigaretou. „Renčo, ty ses úplně zbláznila? Ta cizí holka je ti milejší než vlastní dcera?“
„Mami, nech toho. Kolikrát jsem tě prosila, nepleť se do toho.“
„Co na mě řveš, dítě je celé zdrcené a ty se tváříš, jako by se nic nedělo.“
„Je to Pavlova dcera, moje nevlastní dcera, jsme rodina, tak do toho nekecej.“
Kristýnka se mezitím uštkala tak, že měla škytavku. Verunka, celou tu dobu tiše sedící na židli u okna, vstala a šla do kuchyně pro sklenici vody. Přinesla ji Kristýnce – ta ji odstrčila i se sklenicí, voda se rozlila po linu, Kristýnka začala řvát ještě víc. Babička přiběhla, hladila rozohněnou vnučku a po Verunce hodila pohledem, ve kterém nebylo nic hezkého.
„Táhni odsud, dohnala jsi dítě k pláči, kříži na naší hlavě.“
„Mami!“ vykřikla Renata, která se objevila ve dveřích. „Sbal si věci a jdi, varovala jsem tě.“
„To je vděk, holka moje, kvůli nějaké přivandrovalé,“ ucedila babička a odešla.
Verunka věděla, že ta hádka je kvůli ní. Utekla by, jenže neměla kam. Její máma, Simona, se před rokem znovu vdala a nový manžel Verunku nechtěl vidět ani na fotce. Simona zavolala Pavlovi a řekla mu jasně: buď si dceru vezme, nebo skončí v dětském domově v Klánovicích. Verunka tomu nemohla uvěřit – že máma, její máma, může být taková. Plakala, prosila, ale Simona jí odtrhla ruce od sebe a nasedla do auta.
„Mami,“ volala Verunka, „mamí…“
Simona neslyšela. Odvezla ji k tetě Janě, Pavlově sestře, která bydlela v Kolíně. „Pojď, holčičko,“ řekla teta Jana, „tak to někdy bývá. Táta si pro tebe brzo přijede.“
Pavel přijel. Celou cestu z Kolína do Prahy mlčeli.
„Tati, dáš mě do děcáku?“
„Ne, dcero, jak tě to napadlo.“
Verunka zmlkla a dívala se z okna na pole podél dálnice D11.
Renata se Verunce zalíbila – v duchu jí říkala mami. Kristýnka se zpočátku dokonce radovala, konečně měla s kým si hrát. Jenže když pochopila, že Verunka bude bydlet u nich napořád, ve stejném pokoji, že se hračky budou dělit napůl a táta jí bude říkat dcero, přišla hysterie. Babička přiživovala oheň, pořád omílala, proč Renata vzala tu „přivandrovalou“ na krmení. Napětí houstlo. Pavel jako by nic neviděl, Renata se zmítala mezi dvěma stranami. Kristýnka řvala čím dál víc, Verunka byla čím dál tišší.
„Mami, přestěhuju se na chvíli k tátovi,“ oznámil jednou Vítek, Renatin syn z prvního manželství, teď osmnáctiletý. „Mám maturitu, potřebuju klid, a tady se ten řev nedá vydržet.“
„Vítku!“
„Co je, vždyť je to moje sestra, stejně jako Verunka. Ale Kristýnka se chová, jako by jí sem někdo přivedl čerta. Jdu.“
Odstěhoval se k otci ještě ten víkend a Verunce před odchodem stiskl rameno: „Ty za nic nemůžeš, slyšíš mě? Kdyby něco, mám telefon zapnutý.“ Volával jí pak občas o víkendech, ale do bytu na Petráškové se už nevrátil.
Večer volal Pavlův bývalý spolužák, který se doslechl novinky a chtěl vědět, co se děje. Renata mu to stroze vysvětlila a zavěsila. S Pavlem si toho večera řekli víc, než za poslední tři měsíce.
„Nevšiml sis, že Vítek je pořád u táty?“
„Fakt? A co?“
„Už měsíc tam bydlí, protože ho unavuje ten chaos u nás doma. Ty to fakt nevidíš?“
„Nevidím nic zvláštního.“
„Vůbec nic. Promluv si s holkama.“
„S kterou, s Verunkou?“
„A myslíš, že máš jen jednu dceru? Ano, s Verunkou taky – řekni jí, že ji máš rád, že není sama. A s Kristýnkou taky, protože brečí a zlobí celé dny.“
„Renčo, to je přece vaše, ženský, věc.“
„Cože? Ty jsi přivezl dítě a hodils to na mě! Buď to nějak vyřešíš, nebo… nebo já nevím, ale takhle to dál nejde.“
Pavel šel za Kristýnkou. Ta se mu pověsila na krk, a přes jeho rameno vyplázla na Verunku jazyk.
„Táááti, nemiluj Verunku, neříkej jí dcero, jenom já jsem tvoje holčička.“
„Kristýnko, co to povídáš?“
„Je zlá, máma ji nechtěla, přitáhla se k nám jako toulavá kočka, nikdo ji nechce.“
„Kristýno! Je to tvoje sestra!“
„Není!“ dupla nohou. „Není!“ a znovu spustila brekot.
„Vidíš to,“ řekla Renata Pavlovi, „já už na tyhle scény nemám sílu. A ty se tváříš, jako bys nic neviděl.“
„To tvoje matka Kristýnku štve!“
„Fakt? Moje matka? A ty co, tati? Proč sis nesedl a nepromluvil si s dcerou? S žádnou z nich. Podívej se na Verunku, uvadá jako kytka bez vody. Já k ní nemůžu ani přistoupit, hned začne Kristýna vřískat. Udělej něco, Pavle!“
Pavel zvedl telefon. „Ahoj, Jano, sestro. Poslyš, nemohla bys u sebe Verunku na chvíli nechat? Co jak dlouho… no, nevím, třeba dokud nedodělá školu… Ne, nedělám si legraci.“
„Zlatíčko,“ řekl Verunce, „pojedeš na chvíli k tetě Janě. Co? Ne, ne, žádný děcák, jak tě to napadá.“
Verunka mlčky sledovala silnici za oknem.
„Verunko, holčičko, pojď dál,“ vítala ji teta Jana.
„Tati, tatínku,“ plakala holčička, „tatí!“
„Buď u tety chvilku, jo?“ Pavel ji rychle políbil na čelo, strčil jí do ruky plyšového medvídka a spěchal k autu, dveře prásk.
Ten večer zavolala teta Jana Renatě. „Chápu, že chudinka není tvoje, ale je to Pavlovo dítě, jeho vlastní krev, a přece ho radši dá mně do Kolína, než aby se doma o něco pokusil. Nevím ani, proč volám. Bráchovi jsem to řekla, teď to řeknu i tobě – jste hnusní. Nechci vás vidět, ani jednoho. Zapomeňte, že jsme si kdy rozuměly.“
Verunka seděla na židli u okna tety Jany a dívala se ven, na Kmochovu ulici, po které projížděl autobus číslo 4.
„Verunko, pojď si hrát,“ zvala ji Katka, sestřenice.
Verunka mlčela.
„Verunko, co je?“ Teta Jana si k ní dřepla. „Pojď za Katkou.“
„Teto Jano, budu u vás bydlet?“
„Ano, zlatíčko.“
„A Katka nebude řvát, že bydlím v jejím pokoji?“
„Katko! Pojď sem, vadilo by ti, kdyby s tebou Verunka bydlela v pokoji?“
„Super!“
„Budeme vám kupovat hračky napůl.“
„Bezva! Budeme mít dvakrát tolik hraček!“
„Jak to?“ smála se teta Jana.
„No přece – Verunce jednu panenku, mně druhou. Proč bychom měly stejné?“
Verunka se taky usmála, ale hned si vzpomněla, jak Kristýnka dupala a řvala, že chce úplně stejnou panenku jako ona. Škoda, pomyslela si smutně, mohlo to být jako u Katky.
O devět let později. „Mamííí,“ nakoukla do kuchyně dívka, kterou by v ní málokdo poznal – vysoká, s culíkem, v maturitním kostýmku, celá zářila. „Mami, udělaly jsme s Katkou zkoušku!“
„Moje holčičky, moje zlatíčka! Táto, slyšels to?“
„Jasně že jo,“ smál se spokojeně strýc Jarda, manžel tety Jany, „ty vážky mi celou cestu z Kolína ňafaly do ucha…“
Zazvonil telefon. „Haló,“ dívka se zarazila. „Kdo volá? Máma? Jaká máma? Stojím tady a dívám se na svou mámu… Jano. Aha, to je ta, co mě porodila. Co potřebujete? Promiňte, teď nemám čas.“
„Kdo to byl, Verunko?“ zeptala se teta Jana.
„Špatné číslo.“
„Byl to táta,“ řekla Verunka klidně, „chtěl pogratulovat, i teta Renata prý volala.“
„Ať gratulují,“ pokrčila lhostejně rameny, „mami, jdu se převléknout.“
Verunka vešla do pokoje, který se za těch devět let stal jejím opravdovým domovem, sedla si na postel a slzy jí začaly kapat jako první těžké kapky deště na vyprahlou zem.
Katka nakoukla dovnitř a tiše zavřela dveře.
„Co je jí?“ zeptala se teta Jana.
„Brečí, mami,“ i Katce se leskly oči, „půjdu za ní.“
„Ne, já sama.“
„Nech ji, Jano, nech,“ řekl i strýc Jarda a sám sotva zadržel slzy. Kdysi mu ta drobná holčička poprvé řekla „tati“.
„Mami, proč to se mnou udělali? Vždyť nebyli žádní alkáni, měli se prý rádi, a mě… mě milovali taky, pamatuju si to, ona mě hýčkala, na oči by mě nosila. A on mě zase o každém svátku zasypával dárky, líbal na dobrou noc. Co se stalo? Co se to sakra stalo?“
„Já nevím, holčičko moje. Tvůj táta, on je hodný člověk, přišli jsme s ním brzo o rodiče, je jen o dva roky starší než já, ale vždycky mi pomáhal, vždycky u mě stál. Jenže já jsem byla vždycky ta silnější, a on se nikdy nenaučil řešit problémy jinak než útěkem. A tvoje máma… tam vůbec nechápu, máš pravdu, vypadalo to, že tě zbožňuje. To ona volala?“
Verunka přikývla.
„Neodpustíš jí?“
„Teď ne. Možná později.“
„Dobře.“
Dveře se pootevřely, vklouzla Katka a objala plačící mámu i sestru. Tak seděly. Pak nakoukl strýc Jarda a puberťák Honzík, mladší bratr holek.
„Ženský, budeme dneska slavit, nebo ne? Nám s Honzou v břichách vrčí, jak souseda ovčák za zdí.“
„Jistě, jistě,“ vzpamatovala se teta Jana, „hned to bude.“
„Tak, vážky, kdo je první u táty na klíně,“ rozpřáhl strýc Jarda ruce, přikrčil se a mrkl na dívky.
„Já, já,“ křičely jako za starých časů.
„Kdepak, já,“ hulákal Honza a lezl mu na krk.
„Vy jedni potvory,“ vrtěla hlavou teta Jana, utírajíc si ruce do utěrky, „umlátíte otce, koně jedni.“
„Tak, kdo má mámu radši,“ mrkl strýc na děti, a celá tlupa se s nastavenými rty šinula k Janě, jako na políbení.
„Jděte s vámi, slintouni,“ smála se, „pojďte jíst.“
„Hurá, budou nás krmit, ó svatá ženo, jež nám dáváš oběd,“ smála se celá domácnost.
O pár týdnů později přišel od Verunky dopis – ne přes telefon, přes obyčejnou obálku, protože tak to chtěla udělat sama. V dopise byla kopie žádosti na Krajský soud v Praze o osvojení zletilou osobou: Verunka, teď už dospělá, žádala, aby ji Jana a Jarda mohli formálně adoptovat, přestože jí bylo osmnáct a formálně to nikdo nepotřeboval. Chtěla to mít černé na bílém – že tahle rodina je ta její, navždy a bez pochyb.
K dopisu přiložila ještě jednu věc: výpis z účtu, který jí Simona posílala celá ta léta, ty pravidelné platby na výživné. Verunka ten účet zrušila. Napsala na papír jednu větu a poslala ji mámě doporučeně: „Peníze jsem nepotřebovala, potřebovala jsem vás. Od dneška si prosím nechte i tu poslední korunu, kterou mi ještě posíláte – nechci nic, co je nahrazováno bankovním převodem.“
Simona zavolala třikrát. Verunka to nezvedla. Čtvrtý hovor přijala jen proto, aby řekla: „Adopce proběhne v listopadu. Jestli chcete přijet, přijeďte se podívat zvenku, na chodbu soudu. Dovnitř vás nepustím.“ A zavěsila.
V listopadu, na chodbě Krajského soudu v Praze, čekala celá Janina rodina – Jarda v obleku, který si oblékal jednou za pět let, Katka s kyticí, Honza s foťákem svého mobilu. Přijel i Vítek, teď už s vlastní rodinou, a Verunku před dveřmi jednací síně krátce objal: „Jsem rád, že to takhle dopadlo. Aspoň jeden z nás to má za sebou dobře.“
Simona tam skutečně přišla, stála o kus dál u okna, v kabátě, který si nesundala. Verunka ji zahlédla, kývla hlavou – jen jednou, jako se kývá cizímu člověku – a vešla dovnitř k soudkyni po boku tety Jany.
Za dveřmi zůstala Simona sama, dívající se na zavřené dveře jednací síně.
