V úterý ráno v půl sedmé mi zavolala sestra a oznámila, že náš otec v noci zemřel. Byl v tom jenom jeden háček: táta seděl tři kroky ode mě u kuchyňského stolu v tmavomodrém flanelovém županu, popíjel čerstvě uvařenou kávu a kradl mi slaninu z talíře — přesně jako každé ráno posledních čtyřicet osm hodin.
Bydlím v Olomouci, v paneláku na Nové Ulici, kde radiátory bouchají tak, že se z toho každou zimu budí sousedova kočka. Ten den mrzlo, na okně byl jinovatka jako cukrová poleva a v rádiu hlásili, že tramvaj číslo čtyři má zpoždění kvůli namrzlým výhybkám. Podívala jsem se na displej mobilu. **Jitka.**
Moje starší sestra nikdy nevolala před desátou — dopoledne bylo pro ni něco jako osobní urážka. Takže když se ozvala v tuhle nekřesťanskou hodinu, hned mi to nesedělo. Řekla jsem si, že se stalo něco vážného. Netušila jsem, že tu vážnou věc si právě teď vymýšlí.
Táta zase sáhl přes stůl, ukradl další proužek slaniny, přeložil ho napůl a namočil do žloutku. Vlasy měl ještě vlhké od sprchy. Vypadal naprosto živě. Až moc živě na to, že podle telefonu byl mrtvý.
Všiml si mého výrazu.
„Co je?" zašeptal.
Zvedla jsem ukazovák — ticho. „Jitko?" ozvala jsem se do telefonu.
Dvě vteřiny nic. V pozadí bylo slyšet auto, tichý motor a klapání blinkru. Klap. Klap. Klap.
„Terezo, táta v noci umřel," řekla Jitka.
Ruka mi ztuhla na hrnku. Za mnou kávovar vypustil poslední obláček páry. Táta přestal žvýkat. Podívala jsem se na něj. Zvedl obočí až ke kořínkům vlasů.
Podívala jsem se na telefon. Pak zase na něj. Kdyby to nebylo tak strašidelné, asi bych se zasmála. Táta vypadal spíš překvapeně než vyděšeně. Po tom všem, co se posledních dva dny dělo, bylo překvapení asi jediná emoce, která nám ještě zbývala.
Neřekla jsem nic. Přepnula jsem na hlasitý odposlech a telefon položila vedle cukřenky. Táta se ke mně naklonil.
„Kdy?" zeptala jsem se.
„Někdy v noci," řekla Jitka. „Našel ho Standa."
Tátovi ztuhla tvář. Standa Kučera byl jeho nejlepší kamarád přes čtyřicet let. Jezdili spolu na chalupu do Jeseníků, chodili na Sigmu, drželi při sobě přes dva rozvody a spoustu blbých rozhodnutí, o kterých radši oba mlčeli. A hlavně — než šel do penze, vedl místní pohřební službu na Foerstrově. Přesně tahle podrobnost dělala Jitčinu historku nebezpečně věrohodnou. Skoro.
Přinutila jsem se mluvit klidně. „Co se stalo?"
Jitka vzdychla. Neplakala, nezalykala se, ani se nezarazila. Prostě si povzdechla, jako bych se ptala na něco nepříjemného, zatímco ona spěchá na důležitou schůzku.
„Na tom snad záleží?" řekla. „Už tu není."
Naproti mně táta pomalu odložil vidličku. Znala jsem ten výraz moc dobře. Jitka evidentně ne.
„S Radkem to všechno vyřizujeme," pokračovala. „Nemá cenu, abys jezdila do domu."
Táta se na mě podíval.
„Dneska dopoledne měníme zámky."
Chvíli ticho. Pak jsem v pozadí zaslechla smích. Radek, můj švagr, se smál nahlas a útržkovitě — jako člověk, který někoho právě přechytračil a sám tomu nemůže uvěřit. Tátovi se stáhla čelist. Zkřížila jsem ruce na prsou.
„Proč měníte zámky?"
Jitka si povzdechla znovu, tentokrát skoro znuděně. „Protože jsme s Radkem našli tátovy papíry."
Táta úplně ztuhl.
„Dům nechal nám," pokračovala sestra. „Auto taky. Účty v bance. Všechno."
Podívala jsem se přímo na tátu. On přímo na mě. Ani jeden z nás nepromluvil.
A pak Jitka řekla to, na co se očividně chystala od začátku: „Tebe vynechal zvlášť."
Radek se zase zasmál, tentokrát hlasitěji. V tom smíchu bylo neskrývané potěšení. Něco sestře řekl, ale nerozuměla jsem tomu.
„Co říkal?" zeptala jsem se.
Na druhé straně to zašustilo. Pak se Radkův hlas ozval mnohem blíž telefonu: „Řekl jsem, že tě konečně vyhodili z rodiny."
Tátovy prsty pevněji sevřely hrnek. A Radek ještě neskončil.
„Nebudeš sem jezdit jednou za pár měsíců a hrát si na oddanou dceru."
Ta slova bolela víc, než jsem čekala. Jitka roky všem vykládala, že jsem dcera, co utekla. Zjevně se přestěhování do Olomouce kvůli práci počítalo jako zrada rodiny, i když jsem tátovi volala třikrát týdně, kupovala letenky, kdykoli mě požádal, ať přijedu, a poslední dva dny řešila problém, o kterém Jitka neměla nejmenší tušení.
Mohla jsem se začít vymlouvat. Neudělala jsem to. U stolu naproti mně se totiž dělo něco mnohem zajímavějšího.
Táta pomalu postavil hrnek na stůl. Cink. Keramické dno se dotklo dřevěné desky tak tiše, že to Jitka s Radkem sotva mohli zaslechnout. Ale já ano. A ten drobný zvuk mě vyděsil víc, než kdyby začal křičet. Táta málokdy vybuchoval. Když se opravdu naštval, ztichl. Hodně ztichl.
Jitka mluvila dál, nic netušíc. „Terezo, volám, protože to chceme vyřešit po dobrém. Radek už objednal odhadce na auto. Byli jsme v bance a dnes začneme procházet papíry v tátově pracovně."
Táta zvedl obočí. Jeho pracovna.
Skoro jsem se usmála. „A dům?"
„Ten si samozřejmě necháme," odpověděla Jitka.
V pozadí vykřikl Radek: „Konečně předěláme kuchyň!" Oba se zasmáli. Táta ne. Jeho tvář byla děsivě klidná.
„V tvém starém pokoji jsou asi ještě nějaké tvoje věci," pokračovala sestra. „Dám je do krabic. Radek je nechá u garáže."
„To je od tebe ohleduplné."
Ironii nezaznamenala. „Věděla jsem, že to pochopíš."
Táta se na mě podíval a bezhlesně, jenom rty, zopakoval: Pochopíš?
Kousla jsem se zevnitř do tváře, abych se nezačala smát. Radek si zjevně zase vzal telefon.
„A ještě, Terezo."
„Ano, Radku?"
„Nekomplikuj to."
Podívala jsem se z okna na tenkou vrstvu jinovatky na dvoře. „Komplikovat co?"
„Nezačínej napadat závěť a chtít, co ti nepatří. Jitka je starší dcera. Zůstala tady bydlet nablízku. Zasloužila si to."
Táta se pomalu opřel do opěradla. Radek pokračoval: „Ty sis vybrala už před lety."
Jitka souhlasně zamumlala. A pak Radek pronesl větu, po které se tátova tvář definitivně změnila:
„Tvůj otec zjevně moc dobře věděl, kdo ho vlastně miloval."
V kuchyni se rozhostilo naprosté ticho. Tátova tvář byla nehybná — ne uražená, ne rozzuřená. V jeho pohledu se objevilo něco mnohem chladnějšího. Takový výraz jsem u něj viděla jenom dvakrát v životě. A oba dva krát to člověk, který ho vyvolal, pak hodně litoval.
Natáhla jsem ruku k telefonu, na okamžik jsem chtěla hovor prostě ukončit. Táta mě zastavil. Zvedl dlaň. Pak ukázal na sebe.
Chceš mluvit? Kývl.
V telefonu se netrpělivě ozvala Jitka: „Terezo? Jsi tam ještě?"
„Jsem tady."
„Dobře. Tak si to ujasni: táta se rozhodl. Teď patří všechno nám s Radkem."
Radek se zasmál. „Konečně."
Táta vstal. Utáhl si pásek županu a obešel stůl. Jitka dál vykládala o papírech, o pohřbu, o majetku a účtech a o všem, co si podle svého mínění zdědila po muži, který v tu chvíli stál vedle mě.
Naklonil se k telefonu. V očích mu blesklo něco skoro nebezpečného. Radek se ještě smál, když se táta klidně přiblížil k reproduktoru a řekl:
„Radku, tady je Miroslav Novotný. Ten mrtvý táta, co ti právě předěláváš kuchyň."
Ticho na druhé straně bylo tak absolutní, že jsem slyšela, jak Radkovi cvakla čelist. Jitčino auto zabrzdilo — slyšela jsem to škrábnutí pneumatik na mrazu.
„To — to není vtipné," vydechla Jitka slabě.
„Není," řekl táta klidně. „Vy jste si celé ráno dělali radost z toho, že jste vlastní dceru vyhodili z rodiny nad mrtvolou, která sedí u snídaně a jí slaninu. Standa mi nikdy nevolal, protože mě nenašel mrtvého. Volal mi včera večer, že mu ukradli auto z dvora — pomáhal jsem mu to nahlásit na policii. Vy jste si buď spletli telefon, nebo jste si mysleli, že si nevšimnu, že vlastní otec ještě dýchá."
Radek něco zamumlal, ale slova se rozpadla dřív, než z něj vylezla ven.
Táta pokračoval, hlas pořád rovný jako pravítko: „Slyšel jsem každé slovo. O zámcích. O tom, že mě Terezu vynecháváte. O tom, jak víte, kdo mě doopravdy miloval." Odmlčel se. „Máte pravdu. Vím to teď naprosto přesně."
Ten den odpoledne jsme s tátou zajeli k notáři na Riegrově — s kávou ještě v žaludku a s otcovým podpisem, který byl čerstvější než ranní slanina. Zrušil starou závěť rovnou v kanceláři, papír zůstal ležet na stole jako důkazní materiál. Řekl notářce, ať poznamená datum a čas, přesně jak to bylo — s úsměvem, bez jediného zvýšeného hlasu.
O tři dny později, v neděli, přijela Jitka k domu s U-Haul vozíkem už napůl naloženým — chtěla stihnout stěhování dřív, než se něco zvrtne. Zvrtlo se to už na chodníku. Zámky byly skutečně vyměněné, ale ne ty, na které myslela: táta si nechal vyměnit vchodové dveře ještě ten samý čtvrtek odpoledne, s novým bezpečnostním kódem, který znala jenom paní Bartošová, sousedka odnaproti, co mu chodí zalévat muškáty, když jede na chalupu.
Stála na verandě s krabicí v náručí a klepala. Nikdo neotevřel. Přes záclonu bylo vidět, jak se v obýváku svítí televize — hrálo se odpolední fotbalové derby. Táta se ani nezvedl z křesla.
Dům, auto i účty zůstaly zapsané na jeho jméno až do léta, kdy se s notářkou dohodl na nové závěti — tentokrát se svědky, kopií pro banku a jednou větou navíc, kterou trval na tom, aby tam byla doslovně: „Veškerý majetek připadá dceři Tereze Novotné, která byla u mě, když jsem byl naživu, a ne až potom." Jitka s Radkem dostali kopii poštou, doporučeně, s doručenkou — aby bylo jasné, že si to přečetli.
