Jmenuji se Otec Bohumil a dvacet let sloužím v kostele svaté Anny na okraji Telče. Myslel jsem si, že po tolika letech mě už nic v tomhle sboru nepřekvapí. Mýlil jsem se.
Bylo to loni v říjnu, kdy jsem si poprvé všiml té fenky. Přicházela vždycky kolem půl šesté, když se slunce už sklánělo za střechy domů na náměstí a vzduch začínal páchnout spadaným listím a kouřem z komínů. Byla stará, srst měla plstnatou a šedivou, jednu zadní nohu vláčela za sebou. Přicházela od Staré cesty, vyšplhala po třech schodech ke vchodu a sedla si vedle dveří. Neštěkala. Nedožadovala se vstupu. Prostě čekala.
Farníci jí začali říkat Kulička. Nosili jí vodu v plastovém kelímku od bufetu, zbytky svačiny, jednou jí paní Vlasta přinesla i kousek vuřtu. Ona se toho ale skoro nedotkla. Kdykoli se dveře kostela otevřely, hlavu zvedla prudce, jako by ji někdo škubl za vodítko, a hledala v davu odcházejících lidí.
Všiml jsem si jí sám, když jsem jednou večer zamykal. Dřepl jsem si k ní a podrbal ji na hlavě.
— Na koho tady čekáš, holka?
Neodpověděla mi pohledem. Oči měla upřené na vchod, jako by mě tam vůbec nebylo.
Byla to paní Zdeňka, co bydlí přes ulici a chodí každé ráno na housky do pekařství U Bílků, kdo ji poznal jako první.
— Vždyť to je Bublinka, psisko paní Ireny.
Irena Součková žila sama už dobrých patnáct let, od chvíle, co jí zemřel manžel. Bublinku našla jako štěně v krabici od banánů u kontejnerů na tříděný odpad, celou prokřehlou, sotva pár týdnů starou. Odnesla ji domů, zabalila do staré deky a krmila stříkačkou bez jehly, protože na saviéru neměla peníze. Od toho dne byly ty dvě nerozlučné.
Irena chodila na večerní mši každý všední den v pět. Bublinka ji doprovázela až ke schodům a čekala venku, ať pršelo nebo mrzlo. Když paní vyšla, vždycky se sehnula a řekla jí:
— Tak co, holčičko, jdeme domů.
Irena zemřela v srpnu. Poslední tři týdny strávila v nemocnici v Jihlavě, kam ji odvezli po infarktu. Bublinka celou tu dobu čekávala před domovními dveřmi na Hradecké ulici, přesvědčená, že se paní ještě vrátí. Soused, pan Kraus, se jí po pohřbu ujal — dal jí misku, boudu na dvorku. Jenže Bublinka mu každý večer utíkala a mířila rovnou ke kostelu. Čekala tam, kde na ni Irena vždycky nakonec přišla.
Druhý den večer jsem nechal dveře pootevřené, aniž jsem to komukoli řekl. Bublinka vešla nejistě, čenichem těsně u země. Prošla mezi lavicemi, až uviděla u oltáře fotografii Ireny mezi pár svícemi, které tam farníci nechali po pohřební mši. Zastavila se. Pak se pomalu přiblížila a opřela čenich o okraj stolku. Zůstala tak dlouho, dlouho stát. Nakonec si lehla přímo k fotce, na studenou dlažbu.
Od té doby jsem každý večer, než jsem zamkl, čekal, až přijde. Vklouzla dovnitř, schoulila se u obrázku a bylo na ní vidět, že konečně trochu ožila — přestala se třást, jednou dokonce zavrtěla ocasem.
Přiznám se, že jsem si na ni zvykl víc, než jsem čekal. Nosil jsem jí sušené granule v kapse kabátu a mluvil jsem s ní, i když mi nikdy neodpověděla — tak jako mluvím se svým akváriem s rybičkami, které mám v sakristii a o kterých ví jen kostelník.
Uběhlo asi šest týdnů. Jeden večer nepřišla.
Našel jsem ji za svítání na lavičce před starým domem paní Ireny na Hradecké — tou samou, kde kdysi čekávala. Ležela na jejím kabátu, který někdo vytáhl z krabice určené na charitu pro Diakonii. Čenich měla opřený o rukáv. Nedýchala.
Pochovali jsme ji na malé zahrádce za kostelem, tam, kde farní děti sázejí jarní cibuloviny. Na kámen jsme dali napsat: „Kdo opravdu miloval, nezapomene cestu zpátky."
Možná už Bublinka nečekala, až Irena vyjde ze dveří. Možná v posledních dnech jen hledala místo, které bylo nejblíž jejímu vzpomínce.
